O mě
K této práci mě nepřivedl jeden kurz ani kariérní plán. Byla to životní cesta. Není to práce, je to poslání
Jméno Halka mi dali rodiče ve chvíli, kdy zjistili, že nejsem a pravděpodobně nikdy nebudu Honzík.
Dlouho jsem
se snažila zapadnout.
Být taková, jakou mě chtěli ostatní mít.
Fungovat. Přizpůsobit se. Nezklamat.
Dnes už ale vím, že právě snaha být někým jiným nás často odvádí od sebe sama — a časem se začne ozývat i naše tělo.
Už od dětství jsem sama procházela různými zdravotními potížemi a velmi brzy začala vnímat, že zdraví člověka není jen otázkou těla.
Začala jsem hledat odpovědi na otázky, proč jeden člověk onemocní, přestože se snaží žít zdravě a dělat vše správně a co skutečně vede k uzdravení.
Intuitivně mě přitahovaly byliny, přírodní léčba a hledání hlubších souvislostí mezi tělem, psychikou a životem člověka.
Měla jsem velkou touha pomoci svým dětem a rodině, kteří bývali často nemocní. Právě tato osobní cesta mě postupně přivedla k hlubšímu studiu těla, zdraví, psychiky a přirozených způsobů léčby, což trvá už více než 35 let.
Dlouho jsem se však snažila tomuto volání vyhnout. Pomáhala jsem svému okolí ve chvílích volna, mimo svou práci.
A že jsem těch profesí vystřídala! Během těch 35 let jsem pracovala jako uklízečka, zámečník, prodavačka, obchodní poradce pro několik společností, švadlena, šička a pracovnice v čistírně.
V posledních 14 letech jsem pracovala jako voják z povolání, což mě naučilo disciplíně, odolnosti a schopnosti zvládat velmi náročné životní situace.
Zlomový okamžik přišel v roce 2020, v době, kdy celý svět řešil COVID-19.
Můj svět se náhle smrsknul na jeden okamžik, kdy jsem šla do nemocnice, že mě bolí břicho a ten druhý, kdy mě lékař na oddělení ARO probudil z narkózy a oznámil mi, že jsem měla nekrózu (odumření) střeva a také mi museli odebrat slezinu.
Půl roku na to, to už se psal rok 2021, oznámili manželovi, že má rakovinu prostaty a metastázy na plicích.
Pomalu jsme vstřebávali změny ve svém životě, když náhle zemřela, v téměř 99 letech, má milovaná babička.
Bylo to velmi smutné a přesto úžasné, protože babička odcházela milována v kruhu rodiny. Maminka a teta zařídily babiččin pohřeb a celá rodina se sjela na její poslední rozloučení. V ten den ráno mi maminka volala, že má bolesti břicha. Za necelou hodinu byla náhle pryč. Zemřela na prasklé břišní aneuryzma.
Svůj závazek v armádě jsem už neprodloužila a po jeho skončení odešla.
Babičce bylo téměř 99 let, když zemřela, tak kdo by čekal, že její dcera zemře 10 dní po ní.
Nikdo z nás neví, kolik mu zbývá času.
A tak jsem dnes tady.
Ne proto, že bych musela, protože nikdo z nás nic nemusí.
Jsem tu pro vás a pro vše, co jsem si slíbila, když mi byly téměř čtyři roky a tenkrát jsem poprvé málem zemřela.